První setkání s „úžasnými dětmi“

Když jsem před dvanácti lety skončila školu, která byla zaměřená na cestovní ruch, věděla jsem, že cestování je sice fajn, ale mnohem víc mě to táhne k dětem.

Hledala jsem takovou práci, která se bude týkat dětí a kde budu moci nabrat nějaké zkušenosti do budoucna. Ocitla jsem se v rodinném Montessori centru, které pořádalo kurzy a programy pro rodiče a malinké děti do tří let.

Začínala jsem jako stážistka, takže mým úkolem bylo hlavně pozorovat všechny ty malé dětičky, které se v centru objevovaly. Nejzajímavější pro mě byly tzv. Montessori dílničky.

Mami, ukaž mi svět!

Byly pro děti asi od 1,5 roku do 3 let a jejich rodiče. Všichni se na začátku každé lekce přivítali písničkou, poté se naučily několik nových slov pomocí tzv. třístupňové výuky a nakonec si společně něco pěkného vyrobily.

Žasla jsem nad tím, jak se ty malé děti po každém setkání zlepšovaly a vyvíjely. Po pár lekcích si zvykly, co kdy bude následovat a krásně spolupracovaly.

U vyrábění na konci hodiny už všechny děti sedět nevydržely,
ale vůbec to nevadilo. Maminky vyráběly a děti prozkoumávaly hernu, nebo spíše učebnu, kde byla spousta krásných hraček, neboli pomůcek. Každá z nich měla svůj smysl a účel.

Věděla jsem, že takhle to jednou budu chtít i pro svoje děti. Fascinovalo mě to soustředění, když se ti drobečci věnovali nějaké činnosti a zapomněli na okolí. Jenom nasávali podněty, které je v tu chvíli obklopovaly a tím se přirozeně učili.

Všechno má své místo

Děti si mohly půjčit, co chtěly. Cokoliv, co je zrovna zaujalo, pokud už věděly, jak s danou věcí pracovat. Každé dítě mělo k dispozici kobereček a na ten si přineslo to, čemu se zrovna chtělo věnovat.

Pokud byla pomůcka na koberečku, ostatní děti věděli, že teď si ji nemůžou půjčit, má ji někdo jiný. Když si dítě s pomůckou dohrálo, odneslo ji zpět tam, kde ji v poličce předtím našlo a mohlo si vybrat něco jiného.

Ze začátku se vším pomáhala lektorka i rodiče samotní, ale po chvíli si na to děti zvykly a bylo pro ně přirozené vrátit věc zpět na své místo.

Dávaly tak ostatním signál, že už je daná věc zase k dispozici. Tím, že pomůcka byla vždy na stejném místě v poličce, děti už věděly, kde ji najdou.

Tento řád mě velmi zaujal. Na konci lekce bylo vše uklizené. Zbývalo jen doladit detaily a místnost byla opět perfektní a připravená na nové žáčky.

Mami, zvládnu to!

Můj největší AHA moment byl, že všechny děti se dokázaly alespoň na chvíli zabavit sami. Zatímco maminky si u stolečku vyráběly, děti se mohly buď přidat, nebo si vybraly něco jiného, co zrovna chtěly dělat. Přitom maminky byly vždy na dosah, ale zároveň ponořeny do své práce a chvilky relaxace.

V místnosti překvapivě nebyl žádný výrazný hluk. Všechny děti se řídily pravidly. Chtěly to dělat správně, protože věděly jak. Teď se učily s pomůckami a na to je potřeba klid a soustředění. Vyběhají se a vyblbnou odpoledne na hřišti, ale tady je to jiné a všichni to brzy pochopili.

Stačilo tak málo, ukázat dětem jednoduchý postup, podle kterého se mohly řídit, když si chtěly vypůjčit něco z poličky. Jakmile si tento postup osvojily, nechaly svoji maminku v klidu tvořit, povídat si s ostatními maminkami a dokonce i vypít si kávu 🙂

Tehdy jsem pochopila, že děti jsou úžasné. Naprosto všechny děti. A stojí za to objevit, v čem je právě to vaše dítě jedinečné. Protože každé je. U dětí, které jsou přehlceny hračkami, nepoznáme nic. Tyto děti bývají roztěkané a neklidné. Nevědí, co si vybrat. Jsou sice taky úžasné, ale zároveň často zmatené a neschopné se soustředit.