Vztah mezi mnou a mými dětmi je založený na vzájemné důvěře
a respektu. Nechávám je zkoušet nové věci a oni se tak stávají den
za dnem samostatnějšími a nezávislejšími.

V bezpečném prostředí si trénují dovednosti, které jednou budou potřebovat ve vlastním životě.

Dospěli jsme k tomu ale pouze proto, že jsem dokázala překonat svůj strach a potřebu svoje děti neustále před něčím ochraňovat a začala jsem jim důvěřovat.

Pochopila jsem, že všechny děti chtějí objevovat svět a vědět, jak do něj „zapadnout“. A je na rodičích, do jaké míry jim to umožní.

Když se narodil můj prvorozený syn, měla jsem o něj veliký strach. Byl tak maličký a zranitelný a já věděla, že je na mě, jako na své mámě, absolutně závislý.

Před jeho narozením jsem pracovala jako učitelka ve školce, au-pairka, jsem i teta,… S dětmi jsem měla zkušenosti a na mateřství se moc těšila.

S vlastním dítětem je to ale úplně jiné. Měla jsem pocit, že jeho výchova
a to, jaký z něj vyroste člověk, je jen a jen na mě. A že to za žádnou cenu nesmím pokazit…

Cítila jsem neustálý tlak, že něco udělám špatně. Asi jako spousta dnešních rodičů s malými dětmi jsem v dětství zažila výchovu, se kterou jsem nesouhlasila a kterou jsem pro svoje děti nechtěla.

Samozřejmě, ne všechno bylo špatně, ale člověk to chce prostě dělat lépe“. Méně zákazů, příkazů, bez bití, ideálně i bez křiku,…

Chtěla jsem mít vše pod kontrolou a tedy, pokud možno, syna ani na chvíli nespouštět z očí, být mu k dispozici.

Všude jsem slyšela o respektu k dětem, o tom, jak jim nemám bránit se prosadit,… Snažila jsem se mu ve všem vyhovět, přiběhnout na každé zavolání.

Chtěla jsem, aby moje dítě bylo šťastné a vyrovnané, ale absolutně jsem netušila, jak na to. Často jsem se cítila úplně neschopně.

Postupně jsem zjistila, že to takhle nechci. Že už to dál nezvládnu. Byla jsem úplně vyčerpaná, podrážděná, v bytě byl všude nepořádek, najíst jsem se stíhala jen v poklusu a padala únavou…

Tehdy jsem si řekla, že to takhle dál nejde. Pokud nezačnu hodně rychle myslet taky na sebe, stane se z našeho soužití peklo.

Zkusila jsem to tedy jinak. Když jsem potřebovala uvařit, syn dostal do ruky vařečku a hrnec a „vařil“ taky.

Jindy vyráběl lektvary z různých druhů koření, podal si svůj hrneček a dal si do něj pytlík s čajem,… Prostě se zapojil do činnosti, kterou jsem zrovna potřebovala udělat.

Uff! Byla to obrovská úleva! Syna nová zkušenost ohromně bavila. Začali jsme si společný čas konečně pořádně užívat.

Když začal chodit, zavedli jsme „prádelní expres“. Dětskou tatrovku jsme naplnili vypraným prádlem a společně odvezli k sušáku. Tam jsme prádlo pověsili.

Zažili jsme u toho spoustu legrace. Moc ráda na to vzpomínám.

Když se potom narodil skoro o tři roky mladší druhorozený syn, už to bylo najednou všechno jasné a samozřejmé. Přirozeně se k nám se starším Matym přidal.

Nejdřív nás jen pozoroval a později se v rámci svých schopností začal zapojovat.

Postupně jsem tedy zjistila, že i malé děti už mají zájem o okolní svět. Jsou zvídavé a neskutečně tvárné.

S nadšením se zapojí, zkoušejí a učí se všechno, co jim ukážeme a mají z toho ohromnou radost.

Když se potom narodil skoro o tři roky mladší druhorozený syn, už to bylo najednou všechno jasné a samozřejmé. Přirozeně se k nám se starším Matym přidal.

Nejdřív nás jen pozoroval a později se v rámci svých schopností začal zapojovat.

Postupně jsem tedy zjistila, že i malé děti už mají zájem o okolní svět. Jsou zvídavé a neskutečně tvárné.

S nadšením se zapojí, zkoušejí a učí se všechno, co jim ukážeme a mají z toho ohromnou radost.

Protože z toho mám i já obrovskou radost, že jsem se nakonec z té únavy
a nikdy nekončících povinností vymotala, rozhodla jsem se sdílet své zkušenosti na tomto webu.

Věřím, že i Vám vnukneme s dětmi pár nápadů, jak si zpestřit společné dny a třeba se i něco naučit. Prakticky a zábavně.

Už i s úplně malými dětmi se dají dělat skvělé věci, které jsou součástí každodenního života. Až budou starší, mnohokrát je pak využijí. 🙂