Děti a Maria Montessori

S osobností Marie Montessori jsem se poprvé seznámila v Montessori mateřském centru, kde jsem byla dva měsíce na stáži. Psala jsem o tom ZDE. Od první chvíle mě zaujala natolik, že jsem chtěla o této paní a jejich výukových a výchovných metodách více informací.

Malinké děti, které se snažily dodržovat nějaká pravidla, jasně daná a i těm osmnáctiměsíčním dětem srozumitelná, mě uchvátily. Chtěla jsem vědět víc, chtěla jsem proniknout do těch tajů dětství, protože to na mě působilo jako kouzlo.

Do té doby jsem se setkávala pouze s dětmi „nevychovanými“, které matky neustále napomínaly a říkaly jim, co mají dělat. Případně s těmi dětmi, co jsou „hodné“, neboli poslušné, což může mít dva důvody. První je, aby měly od rodičů klid, ten druhý, že se rodičů bojí. Obojí je špatně.

Kdo byla Maria Montessori

Maria Montessori žila na přelomu 19. a 20. století a byla první ženou, která se v Itálii stala lékařkou. Pracovala na psychiatrické klinice v Římě, kde zkoumala vztahy mezi medicínou a pedagogikou. Její pozornost se ubírala k možnostem vzdělávání dětí s mentálními problémy.

Připravila pro tyto děti pedagogický program a díky velkému úspěchu se začala zabývat také myšlenkou pedagogicky působit i na ty děti, které byly zdravé a mentální problémy neměly.

Maria Montessori prosazovala respektování dítěte jako plnohodnotné lidské bytosti. Neboli usilovala o to, aby dospělí děti uznávali – respektovali je. Jejím hlavním zájmem při práci s dětmi bylo je pozorovat.

Jedna ze základních myšlenek Montessori pedagogiky je zasahovat do činnosti dětí co nejméně. Tím se Maria snažila o podporu samostatnosti dítěte a o rozvoj jeho schopnosti se soustředit.

Dospělí to umí nejlépe?

My dospělí máme totiž potřebu na děti pořád mluvit. Něco jim vysvětlovat, ukazovat, jak mají věci udělat, protože máme pocit, že víme a umíme všechno lépe než oni. Tím je ale neustále vyrušujeme a oni se nemohou plně ponořit do činnosti, které se zrovna věnují. Narušujeme jim tak schopnost se soustředit.

Pokud nás děti nepožádají o pomoc, je lepší mlčet. Děti jsou extrémně vynalézavé, a i když nedělají věci perfektně, snaží se to udělat, co nejlépe. Tak, jak to jen v danou chvíli dokážou.

Aktivity, které Montessori dětem během dne nabízela, vycházely z reálného života a učily je zdokonalovat se v činnostech, které využijí v budoucnu. Ať už se jedná o nácvik přesýpání, přelévání, šroubování
a mnoho dalších. Montessori byla také zastáncem reálně vypadajících hraček. Například napodobenin zvířat.

Dodnes si pamatuji, jak měla moje mladší sestra na hraní červeného pískacího psa. Nikdy jsem nepochopila, proč byl červený, když takový pes prostě není… Myslím, že s takovými rozpory
se děti setkávají často. Chtějí okolo sebe mít věci, které vypadají reálně, ne panenky s obří hlavou nebo ošklivou plastovou zeleninu v křiklavých barvách.

Samostatné děti? Ano, to chceme!

Podporovat děti v samostatnosti již od nejútlejšího věku, je podle mého názoru, jedna z nejdůležitějších věcí, které mohou rodiče svým dětem předat.

Montessori metoda pomáhá rodičům i dětem, aby postupně ze zcela závislých miminek vyrůstali sebevědomí dospělí, kteří si umí v životě poradit, mají svůj názor a úspěšně fungují ve společnosti. Takto vedené dítě se postupně naučí o sebe pečovat a věci, které je schopné zvládnout, vykonává samo.

Pro mě je to velká pomoc, když si moje děti sami vyndají sklenici a nalijí si pití. Pokud něco rozlijí, což se může stát každému, vezmou hadr a uklidí po sobě. Pomáhají mi s nádobím, vařením, pečením, prádlem, nakupováním,…

A navíc je nemusím nutit, sami chtějí pomoci. Vědí, že to dospělí takhle dělají. Od mala toho byli součástí.
Je to pro ně přirozené.

Často se setkávám s tím, že rodiče by chtěli mít samostatné děti. Chtějí, aby na ně děti pokaždé nevolali, když něco potřebují podat, donést, vyřešit. Je ale potřeba si uvědomit, že děti se přizpůsobí tomu, v čem vyrůstají.

Pokud za dětmi maminka (nebo tatínek) neustále běhá, všechno podává, utírá, mluví místo nich a podobně, těžko může čekat, že děti jen tak sami od sebe budou usilovat o to, aby byly v těchto věcech samostatné.

Mami, pusť mě k tomu!

Pro maličké děti je přirozené, že chtějí věci objevovat. Chtějí si zkusit rozsvítit, chtějí si nalít pití, chtějí otevírat zásuvky,… To všechno totiž viděli dělat nás, dospělé a proto je to přirozeně láká. Pro děti je zcela samozřejmé napodobovat činnosti dospělých. Proto je tolik láká náš mobil, ale i zásuvka, do které nás viděli strkat nabíječku.

Je velice těžké si uvědomit, že děti nenapodobují dospělé proto, aby něco rozbily, rozsypaly nebo si ublížily. Chtějí jen dělat věci, jako lidé v jejich okolí, jsou tak od přírody nastaveny.

Pokud dětem pomůžeme s objevováním dospělého světa, nebudeme je neustále odhánět a napomínat, že chtějí dělat věci jako my, budou nám odměnou takové děti, které si postupně začínají uvědomovat svoje schopnosti i své místo v životě.

Samozřejmě se to nestane přes noc. Je to dlouhodobý proces, kdy na začátku se jistě něco rozbije, vylije, rozsype,… I toto jsou ale důležité zkušenosti, které formují naše děti, aby se jednou mohli stát samostatnými a šťastnými dospělými.